J a n a URIEL a ILLUMINATICA - RECENZE ||| Recenze Zdeňka Hejduka, po koncertu v Kolíně 26.března 2009:
||| Recenze koncertu v Brně na Náměstí Svobody 20.6.2008 z www.metalmitas-estranky.cz, autor Dědek: ||| Z internetové recenze Dejvického vánočního koncertu 18.12.2007, autor Hnzk: Včerejšího dne krátce po osmnácté hodině vypuknul ve vánočním stanu v centru Dejvic dlouho napjatě až hystericky očekávaný koncert ojedinělého zjevu naší hudební scény - Jany URIEL Kratochvílové. Poněkud rozsáhlejší úvod Alexandra Hemaly , který nic neztratil na své hlasatelské kvalitě, v kterém zabíhal do podrobností, kdo ve stanu vystoupí zítra, kdo tu byl včera atd., sice trochu sváděl k podezření, že něco v zákulisí není tak, jak má, ale záhy se ukázalo, že je vše v pořádku. Jeho poslední slova, jimiž zval umělkyni na pódium již zanikla v mocném aplausu. Uriel vešla v doprovodu dvou andělů , z kterých se později vyklubali tanečníci - holka a kluk, kteří pak v průběhu vystoupení několikrát změnili své kostýmy. Popisovat vizáž samotné zpěvačky by bylo na samostatné literární dílo, proto zmíním jen tolik, že převažovala černá, kterou prozařovaly stříbrné pásy, stříbrný klobouk s nezbytnou síťkou, která dle potřeby zakrývala či nezakrývala tvář. Po hudební stránce se sluší nejprve pochválit trojčlennou rockovou kapelu Iluminatica , které pomáhaly i předem připravené nahrávky dalších nástrojů. To dávalo tušit, že zdánlivě improvizované vystoupení, je ve skutečnosti velmi promyšleně připraveno. Tím stěžejním byl však samozřejmě zpěvaččin hlas. V souvislosti s ním lze mimo jiné uvést, že mikrofon je zařízení beznadějně nedokonalé. Může snad stačit zpěvákům druhé, třetí kategorie, kteří jsou ochotni jej během zpěvu udržovat ve víceméně konstantní vzdálenosti od úst. Ne tak Janě Kratochvílové. Divoké až nekoordinované střídání hlasových poloh, jak do rozsahu, tak do barvy či hlasitosti stavělo ubohému zvukovému zařízení do cesty břímě neúnosné, zvláště když se tu ocitalo natisklé na rtech, tu schované za zády. Je pravda, že když se do toho Uriel opřela, tak nic jako mikrofon nepotřebovala. Během koncertu jsme také pochopili proč při nazvučování pódia zvukař šmrdlal mikrofonem různě u země, před odposlechy, mlátil s ním o zem atd. Včerejší vystoupení zkrátka bylo zážitkem, na který se nezapomíná a ze kterého se člověk chvíli probírá. ||| Nový týdeník Jihlava, 2007: Jeden z nejzajímavějších hudebních zážitků tohoto roku... Publikum nechtělo pustit zpěvačku z podia a tak dostalo další tři nášupy. Dokonale profesionální přístup ke koncertu spolu se skvělým imagem a energií, která z Jany Kratochvílové proudí, vytvořil atmosféru, ze které každý odcházel jako lepší člověk. I když by se mohla považovat za hvězdu světového formátu, tak jediným hvězdným manýrem byla snad jen ta dokonalá profesionalita. Po koncertu si našla čas na každého člověka, který ji oslovil, s každým si pohovořila, s každým se podělila o své názory. ||| Z článku Martiny Brtnické pro Písecké postřehy č.16, 2007: Nevím jako ostatní, ale já jsem prostě cítila, že to zpěvačka s námi diváky myslí opravdu úpřimně, že kolem šíří pohodu a lásku, kterou nám dávala neustále najevo a přála nám jen vše dobré... ... bylo zapojeno i publikum formou taneční soutěže, které se zučastnily dvě ženy a jeden muž. Hrálo se o cd, tričko a poslední třetí místo bylo odměněno dvěma čokoládovými zajíčky. Takže se pobavilo nejen divadlo, ale i samotní soutěžící odcházeli s úsměvy na rtech. ||| Z recenze Marka Bradáče v rakovnickém Raportu: NEJEROTIČTĚJŠÍ MISIONÁŘKA SVĚTLA A LÁSKY Dramaturgie kulturního centra pozvala v krátké době po sobě dvě nejexcentričtější zpěvačky pop music, která se kdy v českých luzích narodily. Lucie Bílá na počátku září svým recitálem rekonstruované KC symbolicky otevírala, ve středu 15.listopadu pak jeho pozvání přijala Jana Kratochvílová. Zatímco se Bílá prezentovala jako konzervativní umělkyně s U čnícím až ke stropu, Kratochvílová se v plné parádě obnažila jako nezkrotitelný vitální šílenec usilující o neustálý umělecký vývoj. Rakovník byl třetí zastávkou na jejím aktuálním turné. Tuto koncertní zastávku neohrozila ani nehoda, kterou kapela prožila čtyři dny před ní, z níž si zpěvačka odnesla otřes mozku. Podobný otřes mozku ale Kratochvílová způsobila všem v hledišti KC, kteří s jejím jménem spojují především popové balady z raných 80.let. Nostalgie, jíž vytrvale přiživují převážně zpátečnická česká česká média (pokud už tedy o Kratochvílovou vůbec zavadí), totiž v novém koncertním projektu Armadeica prakticky nemá místo. Zpěvačka namísto laciného opětovného louhování starého pytlíku (jí tolik milovaného) lipového čaje, který by se tak snadno nabízel a na který dodnes tak často spoléhají její někdejší tuzemské kolegyně za mikrofonem, vhodila do sálu KC výbušný molotovův koktejl, jenž namíchala se svým uměleckým i životným partnerem, bubeníkem a multiinstrumentalistou Jiřím Hrubešem. Textová část i celá filosofie čerstvého projektu Armadeica je prosycena mysticismem a spiritualitou. Obsahem písní Čas dělení, Holčička na měsíci, Na křídlech lásky, Hvězda naděje, Mirael Call nebo Archanděl spásy dominuje poselství universálního, vše prostupujícího ducha lásky a světla. Za „spirity“ ostatně Kratochvílová nazývala i samotné posluchače. Její proslovy mezi skladbami by ostatně vydaly na samostatný článek. Zpěvaččina potrhlost, zčásti předstíraná, zčásti opravdová, zběsilý jevištní pohyb a překotné řečové tempo, v němž semlela možné i nemožné přes páté i deváté a přeci se neodchýlila od základní myšlenky, dokonale korespondovaly s bláznivým kostýmem, jenž korunoval takřka cirkusový „astrální“ make-up. „Věřte v zázraky. Když v ně opravdu věříte, tak je k sobě přitáhnete. Ale dejte si pozor, v co věříte“ zněla z úst Kratochvílové klíčová věta rakovnického provedení Armadeicy. ||| Z recenze Jana Ražnoka v Jesenickém týdeníku: Jesenický Blue-s club byl v pátek 10.listopadu 2006 naplněn nejen fanoušky Jany Kratochvílové, Jiřího Hrubeše a příznivci alternativní muziky, ale zejména vynikající atmosférou, která vznikla spřízněním diváků-posluchačů a kapely Illuminatica & Jana Kratochvílová. Kapela nasadila naplno hned na začátku a vydržela tak celou hodinu a půl až do konce. To, že zaujme svým výkonem bubeník Jiří Hrubeš, nikdo nepochyboval. Jen se na to všichni těšili. Nezklamal a potvrdil, že platí to, co se říkalo a bylo i v názvu jedné skladby na albu Horký dech Jany Koubkové y roku 1981:“Atomový Hrubeš“. Překvapením byl nejmladší člen Kaštánek. Zaujal svoji živelnou a strhující hrou na baskytaru. Jana Kratochvílová dokáže svým hlasem pracovat tak, že v písních jsou cítit všechny základní atributy života: drsnost, něha, brutalita, hebkost... ||| Z recenze Zdeňka Juráska po koncertě v Brně na festivalu Mezi ploty 2006: ... Jana je zpěvačkou naprosto současnou, která prostě jen určitou dobu žila a tvořila v Londýně. Koncert v Brně, který jsem měl možnost v minulém týdnu navštívit, byl úžasný. Starší songy, které (ke svému překvapení) zná úplně každý, se přirozeně mísily s čerstvými novinkami, jako by mezi nimi neexistovala jakákoliv časová prodleva. Pěvecký výkon Jany Kratochvílové nenašel mezi tuzemskými zpěvačkami absolutně žádnou konkurenci... ||| Z recenze Jany Soprové v internet-časopise Scéna, po koncertě v Lucerna Music Baru 2005: Originální výzvy k osvobození se od zažitých pořádků, k uvolnění se ze zemské tíže se prolínaly s vírou v to, že dokážeme cokoli, budeme li chtít (třeba i létat) a přirozeným způsobem propojily prostor jeviště i hlediště. Mnozí z diváků se nechali svést k vlastním originálním tanečním kreacím. ||| Z recenze Jany Henychové po koncertě na festivalu Benátská noc 2005: Pomalu jsem začala myslet na návrat, ale vzhledem k bouřce a hustému dešti jsme se ještě chvíli zdrželi. A tak jsem nakonec viděla a slyšela z mého pohledu absolutně nejlepší nátěr (alespoň z toho, co jsem navštívila) a slyšela pro mně osobně nejdokonalejší zpěvačku festivalu – na podiu to ve stanu rozbalila Jana Kratochvílová. Po tom, co se o ní psalo, jsem čekala spíš nějaký fantas magoriezní styl a potrhlou ženskou na podiu. Já ale stála a zírala s otevřenou pusou na to, jak skvěle zpívá, sympaticky se u toho tváří, dokonce se stačí otáčet i do stran na lidi stojící vedle podia a nejen vpředu. Co jsem hodně ocenila byl i fakt, že zpívala v češtině a nehrála si na zahraničního umělce, přestože zrovna u ní by to člověk pochopil. Dobrá dokonalá hudební záležitost spojená se zájmem o diváky. ||| Z recenze Petra Marečka v MF DNES 2005: KDYŽ SE KONCERT STANE MŠÍ ZA LÁSKU Jana Kratochvílová v hradeckém klubu U Cikána potvrdila svou originalitu a vitalitu. ...Ve č er se opíral o lo ňské nedoceněné album Uriel. V jiné formě by i daleko menší dávka pozitivního vzývání spirituální lásky a vesmírného dobra snad porazila koně, u Kratochvílové všechno do sebe zapadá, i milá poblázněnost, spontánnost a vitalita. Oproti jiným kazatelům kromě nezničitelného hlasu a nevtíravého sexappealu vládne také sebeironií a humorem, který by jí mohla závidět i Lucie Bílá. Zůstaňme však u muziky, byť by koncert mohl patřit i do kategorie postmoderní performance či mše za síly dobra. Nasamplované hradby basů, hluků a kláves prořezával rytmicky přesný kytarový veterán Zdeněk Juračka. Démonický Jiří Hrubeš, spoluzakladatel Pražského výběru a spoluautor mnoha dodnes platných projektů, je stále bubeníkem par excellance, aníž by cítil nutnost exhibice. V hardrockovém, občas až goticky vyklenutém či tanečně dusavém, vždy však v hypnotickém zvuku se proplétaly zpěvné, jednoduché melodie, s nimiž si Kratochvílová s rozkoší hraje. Bez zábran si podmaní Ódu na radost i českou státní hymnu, v jejím podání se obrozenecký pláč Františka Škroupa nad „zemským rájem to napohled“ přirozeně vzepne málem ke gospelové mohutnosti. Vůbec by bylo zajímavé slyšet hlas Jany Kratochvílové, stále spolehlivě vyvolávající mrazení v zádech, v šansonu či právě v gospelu. Půvabná zpěvačka je však radši extravagantní kněžkou i wagnerovskou Valkýrou. Boha lásky Amora vzývá jak prosebně, kňouravě i smyslně, tak s kaprálskými gesty vůdce. Song Holčička na měsíci si v hitovosti pranic nezadá se Stínem kapradiny, který k radosti všech přidala v závěrečné směsi, novinka Mirael je litánií za Světlo a Lásku, jako vlastně celý sobotní repertoár. Všemožné duchovní směry nebe i pekla se u zpěvačky a jejich přátel „scukly“ do pozitivního „vesmírního vitalismu“, závěrečná modlitba hlásala všeobjímající víru v lásku podobně jako křesťanský Otčenáš, ovšem bez „v jediného pána věřiti budeš“. Jana Kratochvílová by mohla se Stínem Kapradiny či s Copánky elegantně vplout do Hronových estrád a měla by vybaveno. Na to je příliš svobodná a svá. Vystupuje s odzbrojujícím přesvědčením, že má co sdělit. Tady už se stírá rozdíl mezi pouhou „zpěvačkou písní“, jak říkal Jiří Šlitr, a originální umělkyní. A je jedno, jestli si říká Jana Pope, Z.Goddess, Zuru, Heretyka, Uriel, Meta či Asirius... |