J a n a K r a t o c h v í l o v á & Omega Angels Jana Kratochvílová – fenomén, který nemá obdobu ani v Čechách, ani ve světě. Hlas, originalitu a mnohorozměrnou osobnost této zpěvácké legendy nelze výstižně popsat jen pár slovy. „Královna“ - tak jí s úctou přezdívají někteří hudební kolegové, pro které je Jana jedničkou a příkladem nejen prozačínající zpěvačky. Hlavně na živých koncertech je možné autenticky zažít tuto opravdovou rockerku s unikátními hlasovými barvami a rozsahem od něžného a „nejerotičtějšího“ nakřáplého sopránu přes mohutný alt až po metalové growlingové hloubky střídající se s expresívním kvílením nebo napětí evokujícím šeptáním. To vše v kombinaci s dynamickým pohybem, „výřečnou“ mimikou, extravagantními kostýmovými kreacemi a pokaždé překvapujícím průvodním slovem ve stylu „okamžitismu“ svádí přítomné do světa, kde se mísí mystika, filosofie a spontánní humor. Jana Kratochvílová – zpěv a okamžitistické médium Východočeský kytarista Komár , který hostoval na albu Uriel (2004), považuje Janu za „nejosobitější a nejtalentovanější zpěvačkou, a to nejen u nás. Vzpomínky na ni připomínají pestrobarevnou mozaiku, dost surrealistickou. Potkal jsem totiž nejšílenějšího člověka na světě, který je zároveň hrozně chytrou, křehkou a talentovanou osobností“. A o Jiřím Hrubešovi řekl: „Tento vysoký a démonický chlapík je ukázkovým příkladem harmonického spojení obrovsky silné osobnosti se skromností a pokorou“. Jana URIEL Kratochvílová sa narodila ve Zlíně - podle Jany „Dobřín“ anebo Zlaté jablko, jak se město jmenovalo kdysi. Jana tvrdí, že přilítla z budoucnosti a jako hodně hlasité nemluvně se narodila 14.1.1953 (přičemž ona sama kalendářní věk ignoruje a odmítá lineární chápání času). Později se rodina přestěhovala do Prahy. Jana hrála na housle, v pubertě přešla ke kytaře, pak tancovala v avantgardní taneční skupině Franka Towena. V sedmnácti měla svůj televizní debut v Polní poště, kde zpívala vojákům k Vánocům písničku Adieu. Byla to jednorazovka s Country Beatem Jiřího Brabce. Pak zpívala s Pražskými trubadury, v Laterně Magice, ale taky v různých jiných skupinách, zejména kvůli tehdy nutným přehrávkám, kterým se hudebníci a zpěváci museli podrobovat, aby mohli oficiélně dělat muziku. Rozhodující pro Janu byla spolupráce s kapelou Expanze a s Jazz Q Martina Kratochvíla. Když jmenovec Kratochvíl odjel studovat na Berklee, Jana spolu s Pavlem Trnavským přijali nabídku od Františka Janečka do jeho tehdejších Kroků. Dohoda zněla, že Jana kromě Janečkem vybraných hitů může zpívat taky svoje bluesovější věci. Ale stejně tato spoluprace nemohla trvat dlouho, komerce Janu neuspokojovala. V roce 1979 se jí konečně podařilo založit vlastní blues-rockovou kapelu Motor a toto úspešné období v roce 1980 vyvrcholilo nezapomenutelným albem s písněmi jako V stínu kapradiny , Smaragdové lasery , No a co , Trajler BX 60 ...s hostujícími kamarády Michalem Pavlíčkem či YO-YO Bandem. Zpívala a tancovala ve filmech Trhák a Buldoci a třešně, mihla se v komedii Hodinářova svatební cesta korálovým mořem a j. V roku 1979 nazpívala s Radimem Hladíkem a M.efektem zhudebněné básně Jiřího Wolkra (rozšířili se tehdy mezi fanoušky na kazetách a některé nahrávky vyšli v roce 2004 na 2-CD “Beatová síň slávy“) . Ke zpívané poezii se vrátila i v roce 1983, kdy nazpívala několik básní zhudebněných Miki Jelínkem. Podílela se na „soundtracích“ k filmům Jak se točí rozmarýny (hudba: P.Hapka) , Malinový koktejl (hudba: M.Pavlíček) , Straka v hrsti (hudba: M.Kocáb) , Brehy nehy (hudba: M.Jelínek) a j. Než v roce 1983 odjela z Československa, poskytla svůj „hluboký vesmírný“ hlas kreslené kometě v seriálu televizních Večerníčků. V letech 1978 – 1981 sa zúčastnila řady domácích a zahraničních písničkových festivalů. V roce 1980 získala s písní Publikum tvé jsem já cenu publika na festivalu v Tokiu. Tam sa ještě víc nadchla pro milované reggae a tak v roce 1981 vznikla skupina Heval s kapelníkem, bubeníkem a dvorním skladatelem Pavlem Trnavským. Hráli sympatickou a velmi působivou směs rocku a reggae. Právě s touto hudbou měla Jana největší úspěchy u českého a slovenského publika, ovšem současně největší problémy s tehdejším systémem. Už v období kapely Motor se potkávala s různými zákazy, a když zpívala s Hevalem, vytrácala se postupně z rozhlasu, v televizi byla její „copánková“ image úplně nepřijatelná. U Supraphonu vyšel pouze singl Copánky / Tvou spásou já chci být v roce 1981, ale album už vydát nemohla. Zůstalo jen koncertovaní po republice a i tam nastali v roce 1983 restrikce (postihli všechny predstavitele „nové vlny“). V říjnu 1983 byla s Pavlem Trnavským na festivalu v irském Castlebaru s písničkou Telefón , v anglické verzi Demon Me . Získali 3.cenu a cenu za najlepší TV-show. Mohli se na několik dní stavit v Londýně a využili toho. Doma v Československu se však rozšířila zpráva o tom, že emigrovali, a Svobodná Evropa to hned vypustila do éteru. Jana s Pavlem byli v Irsku úplně legálně, na služební pas. Nevěděli však, co by je čekalo na českých hranicích - dva roky vězení?... A tak i když to původně neměli v úmyslu, rozhodli se v Londýně raději zůstat... i s červeným „broučkem“, který bravurně zvládl celou dlouhou cestu z Prahy do Irska a ještě v Londýně jim chvili sloužil.. Začátky tam byli těžké. Zdokonalovali se v angličtině, skládali nové písně, natáčeli demo-snímky a hledali dobrou nahrávací smlouvu. Ta se jim podařila v roce 1985 s Polydorem. To již s nima byl Jirka Hrubeš (odešel z Československa na podzim 1984 se zájezdovým autobusem na okružnou cestu Evropou - v autobusu byli samí důchodci, jeden mladý malíř a Jirka. Malíř zmizel v Amsterdamu, Jirka opustil „poznávací zájezd“ až v Londýně). Společně pak Jana, Pavel a Jirka natáčeli ve špičkových studiích, vozili se v limuzínách, bydleli ve viktoriánské vile, měli služebnictví, které ale vlastně připravovali o práci, protože byli zvyklí sami si uklízet... Když pak album Bohemian na podzim 1986 vyšel (a k němu i 2 maxisingly Don´t You Hear Me Screaming a I´m Losing You ), absolvovala Jana desítky rozhovorů pro evropské televize, rádia a tisk, live shows... Slibně se rozbíhající kariéra ale byla pozastavena kvůli změnám ve vedení firmy: „Vedení se chopila ´sicilská mafie´, která ze mě chtěla udělat hvězdu za podmínek, které bych nikdy nepřijala. Odmítla jsem se stát šéfovou milenkou a natáčet pornografické videoklipy.“ Bohemian „šel k ledu“ a po období blahobytu přišli Bohemians o luxus a peníze. Byli však bohatší o zkušenosti. Krátce na to přešli na alternativní způsob života: začali s jógou, veganstvím a stylem dobrovolné jednoduchosti. Jana vnikla do světa alternativní medicíny – potom, co její maminka byla vyléčena z rakoviny londýnskou healerkou, cítila Jana potřebu věnovat se studiím medicíny a s tím souvisejících alternatívních věd, filozofií a náboženství. Vždy všechno dělala naplno a nadoraz. Hlad po vědomostech a zkoumání světa (světů) jí zavedl mezi různé mistry, kosmology, šamany, budhistické mnichy... Své poznatky si ověřovala i v zákoutích londýnského undergroundu (nikdy ale nepodlehla drogám, jak se někdo domnívá), a po osobních konfrontacích s „temnými silami“ (koncertovala např. na „kongresech upírů“ a mezi kolegy muzikanty měla i satanisty) dospěla v kritických zlomech svého života ke křesťanskému mysticizmu. Chodila anonymně zpívat do londýnských kostelních sborů... Přivedla ji tam i touha vypořádat se osobně se starým konfliktem mezi protestantskou a katolickou větví své české rodiny... Tyto mimohudební zájmy od jistého času zcela přirozeně ovlivňují její hudební a textařskou tvorbu. Ve společnosti Jany Kratochvílové je nuda neznámým pojmem a její život je velkým dobrodružstvím. O tom se přesvedčí každý, kdo v její blízkosti pobyl třeba i jen chvíli. S různými projekty měnila i svá umělecká jména. Kdysi (ještě v časech Hevalu) začala se jménem Jana Pope . Další své pseudonymy si vybírala na základě intuice anebo k ní přišli v meditacích jako „speciální vibrační kódy“. Tak se v průběhu 90.let jmenovala Z.Goddess, Zuru, Heretyka atd. Ve 3.tisíciletí si zvolila kód Uriel . V letech 2001-2002 se zúčastnila natáčení filmu Národ sobě (režie Jan Gogola ml.), kde si zahrála „spirit Národní třídy“... Jana Pope se svým způsobem stala prorokem, když v roce 1983 na svých koncertních „misích“ hlásala z českých a slovenských pódií, že „reggae je styl 90.let 20.století“ - skutečně až v 90.letech u nás reggae naplno prorazilo a bylo oficiálně akceptované. Jana svou nevšední modernou interpretací prokopala tehdy cestu pro Basikovou, Bílou a další... Ne vždy je publikum připraveno přijmout její novátorství, potkávala se např. s různými reakcemi, když v první polovině 90.let tvořila s Pavlem Trnavským spirituální muziku (albumy Joy of Tranformation nebo Immortality ) a nebo když přišla s nekompromisní hardcore kapelou Illuminati . Tato kapela přešla různými fázemi a na svém kontu má úspěchy v britských undergroundových klubech i na alternativních festivalech. Kratochvílová také svými vlastními kostýmovými kreacemi a doplňky v mnohých případech předběhla dobu – byly pro ni typické netradiční barevné kombinace, sexy sítě, výstřední brýle a klobouky, kšiltovky, přilby – kosmonautické i motocyklistické, třpytivé rohy, vějíře, roušky atd. atd. “Hrajme si trochu, neberme všechno tak vážne.“ - vyzývá Jana. V neorenesančním duchu tvořila taky koláže, kreslila a malovala... a výtvarně se realizuje i Jirka Hrubeš – tvoří sochy a veľkoplošní obrazy, vyzdobuje hudební studia a kluby. Dělá i kompletní design obalů CD vydaných pod jejich vlastnou značkou. Miro Bruna
|